Prosinec 2010

Úžas a chvění

19. prosince 2010 v 14:58 | Sykysan |  BLOGOVÁNÍ
nothomb
Jak uctít něco co je dokonalé? Můžete složit roztomilou písničku za kterou vás někdo rodičovsky poplácá po hlavičce. Nebo vytvořit na počest nadlidskou sochu vyjadřující vaši lásku. Za pokus též stojí vrhnout své tělo do plamenů a obětovat se...nebo napsat článek na blog.
Dnes nebudu zas tak blízko otakingu jako takovému, ale pro mne osobně má dílo o kterém budu teď psát docela formativní význam. Donutilo mě milovat Japonsko intenzivněji a tak nějak...líp. Mluvím o útlé knížečce Stupeur et tremblement (český překlad vyšel jako Strach a chvění) od geniální autorky Amélie Nothomb.
Amélie Nothomb - krví evropanka, narozena v Japonsku a vychována celým světem. Jako dcera belgického diplomata je pravou světoobčankou. Prvních pět let života strávila v Japonsku a pak se kvůli otcově pracovním povinnostem stěhovala po celém světě (Čína, USA, Laos, Barma). Vystudovala filologii a po absolutoriu se vrátila zpět do Japonska splnit si svůj sen. Pracovat pro obrovskou nadnárodní společnost. Zkušenost v tomto podniku byla tak intenzivní, že jí posloužila jako základ pro výše zmiňovanou (a níže opěvovanou) knihu. Knihu, která se už šest let drží v Top Ten mých nejoblíbenějších literárních děl (vedle takových klasik jako 1984 George Orwella nebo Vlny Virginie Woolfové). Ale honem k samotné knize.
Jak to napsat abych moc neprozradil? Kromě primitivního nastínění reálií a střetu dvou kultur na které se většinou anotace "Strachu a chvění" zaměřují nám Nothombová především ukazuje, že nemusíme milovat Japonsko bezmezně a bezpodmínečně, ale že součástí úcty je i právě to bojácné a podřazené chvění. Ale nejen to. S nadhledem ve své knize komentuje i negativní stránky japonské kultury, dává je do souvislosti s kulturami jinými a tím podtrhuje výjmečnost úplně všeho a každého. Nebojí se být kritická. Například: zamilovaně komentuje nadpozemsky krásnou tvář své nadřízené. Ta ji chladně ponižuje, tak jak to umí jen japonci, ale tím jí poskytuje to vyjimečné postavení být rohožkou tak nádherné bytosti. V tomto kontextu jsme vyjimeční. Tím je Stupeur et tremblement výjmečný a pokračuje v nekonečném řetězci vyjimečnosti, kterého nám dává Amélie Nothomb pocítit. Pocítit to, proč Japonsko tak milujeme a proč se jej tak bojíme. V žádném případě to není objektivní a díky za to. Její vyprávění je zabarveno tlustým filtrem subjektivity a tím paradoxně přibližuje japonskou duši efektivněji něž kdejaká učená kniha, sociologický výzkum nebo cestovatelský průvodce. Proto je to pro nás tak přirozeně známé, i když mnoho z nás v Japonsku nebylo, nikdy s japoncem nemluvilo a vše vnímá jen zprostředkovaně. Něco v nás to ví, vnímá to. Sama Amélie se tímto stává naší autoritou, ale ne autoritou ověšenou cenami a metály, ale jako osobnost, které věříme, se kterou máme cosi společného. Kniha samozřejmě nemá jen obsahové kvality. Sloh Amelie Nothomb je tak brilantní až se zastydíte, že i v českém překladu na vás tak mocně zapůsobí precizní větné stavby a neskutečně originální hravé slovní obraty a přirovnání (díky japonštině navíc podtrženy několikanásobnou pointou). Celkově by se mělo kompletní dílo Nothombové doporučovat lidem co mají v plánu se živit psaním nebo alespoň chtějí své psaní dostat na vysokou úroveň. Takže nedoporučuji jen Strach a chvění, ale u nás též publikované romány Antikrista, Můj soukromý nepřítel a výbornou Milostnou sabotáž, která je krásným doplněním "Strachu", protože Amélie vypráví o svém vytržení z ráje (čti z Japonska) a prožívání kousku svého dětství na čínské ambasádě. Fantasticky vtipná kniha, vztahující národní rysy na děti z různých států. Zkrátka řečeno - Strach a chvění považuji za téměř dokonalou knihu. Její jedinou zanedbatelnou chybičkou je jen její délka (spíše by se hodilo napsat "krátkost", ale to pravděpodobně není vůbec slovo:-D) Tento vybroušený diamant doporučuji všem otaku i japanistům (ti ji ale pravděpodobně moc dobře znají, aspoň co jsem slyšel). Osobně ji mám přečtenou už asi desetkrát a jěště se mi neomrzela. Nezpochybnitelná výhoda hodná teleshopingu. Snad jsem vás dostatečně povzbudil ke čtení. Každý otaku s otevřenou myslí by si svůj úžas a chvění měl za/užít.


PS - Na motivy knihy byl natočen i film, který ovšem naopak zásadně nedoporučuji. Amélie i já ho velmi úžasně nenávidíme.

Snap 'Em All

4. prosince 2010 v 23:12 | Sykysan |  TVORBA
Napadlo sice hodně krásného sněhu, ale nemusela by při tom být taková zima. Proto jsem v archívu vyhrabal něco na zahřání. Vzpomněl jsem si na pár letních snímků, které jsem jednou ráno při procházce vyfotil. Šel jsem zrovna z brigády v Poké centru v našem Křidélkovém městě a rozhod se, že to vezmu turistickou stezkou. Bylo hodně brzo ráno, takže byly ideální podmínky pro pár romantických fotek krajiny. To jsem ale netušil, kolik při tom potkám krásných pokémonů. Nejdříve jsem narazil na vznešeného Charizarda co ladně poletoval po nebi. Mířil z Bazalkového města směrem k Bulbasauří rezervaci. Neměl jsem moc času váhat, i když neletěl závratnou rychlostí, tak se mi podařilo zachytit jen siluetu proti slunci.
charizard
pidgeot
Asi deset minut jsem pozoroval jak mizí v dálce a pak znovu vyrazil po stezce domů. Cestou jsem potkal páreček Chikorit, ale nejspíš se mě lekli, protože v mžiku zmizeli. Ani jsem si je nestačil bliknout. Celkově na tomto úseku cesty nebyli moc přívětivý pokémoni. Jednomu nádhernému Pidgeotovi se nejspíš nelíbil můj foták, tak máchl křídly a rozvířil kolem mě malé tornádo. Díky tomu se mi ale podařilo zachytit docela pěkně dynamickou fotku. Aspoň něco.











Po incidenctu s Pidgeotem jsem se rychlým krokem dostal k nádherné louce, které se taky přezdívá Ospalý palouk. To proto, že se tu velice často zdržují Butterfree. Znovu podotýkám, že bylo ráno, takže jsem neočekával přítomnost ani jednoho. Přesto se mi podařilo dva zachytit. Byli velice přítelští a dokonce zapózovali. Ale ve chvíly kdy začali vypouštět jakýsi třpytivý prášek z křídel, jsem se raději zdejchl.
butterfree

Když jsem se pomalu blížil zpět k městečku, na cestě potkávám trenéra našeho Stadionu (www.kridelkovy-stadion.cz). Kamil Schneider se specializuje na ohnivé pokémony a byl zrovna na procházce se svým Arcaninem. Ten volně pobíhal po lese a okolí a kroužil kolem nás. Chvilku jsme s Kamilem pokecali a rozebrali novelu o týrání pokémonů. Já byl tedy pro, ale on sám, jelikož je trenér, na to měl samozřejmě jiný názor. Vyčekal jsem si až Arcanine poběží přes cestu a povedla se mi myslím nejhezčí fotografie z celého dne. Nejsem sice trenér pokémonů, ale svým způsobem je taky chytám (o dost humánnějším způsobem). Proč je tedy nechtit všechny?
arcanine

Recenze - Norské dřevo (Haruki, Murakami)

1. prosince 2010 v 8:00 | Sykysan |  PLÁN
Tóru Watanabe je uvězněn ve svém nezajímavém životě studenta v Tokiu. Před pár lety mu umřel jeho nejlepší přítel Kizuki a celou tu doby se s tím snaží vypořádat. Sexem, pitkami, vyprázdněným životem. Udržuje sebedestruktivní vztah s Kizukiho bývalou přítelkyní Naoko a stále víc se zamotává do vztahových sítí...

Nejdřív si vzpomenu na její profil, snad proto, že jsme vždycky chodívali vedle sebe. Pak se ke mně otočí, usměje se, trochu skloní hlavu, něco mi vypráví a zadívá se mi do očí, jakoby se snažila zahlédnout nějakou rybku, která se míhá po dně průzračné studánky.

Norské dřevo - jako byste poslouchali člověka, který právě svému kamarádovi vypráví svůj životní příběh a je mu jedno kdo další ho uslyší. V mnohém se Murakamiho styl podobá románům Johna Irvinga. Především ve vymýšlení výstředních vedlejších charakterů a jejich vykreslování, ale také v pomalém a opatrném tempu vyprávění. Ale zatímco u Irvinga cítíte přirozenost stylu, u Murakamiho se nevyhneme pocitu nastudovanosti, vyčtenosti. Do jisté míry to sám autor přiznává. Hlavní postava románu Tóru je vášnivým čtenářem západních autorů, studuje dějiny dramatu a v myšlení se vymyká tehdejší nacionalistické náladě. V knize dominují témata vzdoru kontrastující s průběhem dospívaní/formování hlavního hrdiny. Jeden z nejtypičtějších námětu amerických spisovatelů. To se pokouší Murakami vtipně shazovat. Ve chvíli kdy už nemůže být Norské dřevo podobnější se Salingerovým Kdo chytá v žitě nečekaně zazní věta "Nehraješ si náhodou na toho kluka z Kdo chytá v žitě?" a hrdina bez přemýšlení odpovídá "Tak to ani náhodou." To je sice zábavné, ale nic to nemění na faktu, že celý příbeh potom vyzní neautenticky a vykonstruovaně. I ty nejvypjatější momenty jsou komentovány nezaujaně. Celé to působí až moc nad věcí. Na poli japonské literatury může tedy Murakami Haruki vyznít neotřele a pokrokově, ale na světové scéně nepřekvapí.

Jakmile jsem zahlédl jeho oči, pochopil jsem, že ten člověk co nevidět umře. V jeho těle už nezbývala skoro žádná síla, jen poslední, bledá a sabounká ozvěna života. Připomínal starý dům, ze kterého vystěhovali všechen nábytek a vybavení a který čeká už jen na demolici.

Ačkoliv se autor soustřeďuje výhradně na vztahy je Norské dřevo těžkopádné. Po každé kapitole cítíte malou úlevu, že jste se prokousali o něco dál. Částečně je to zvolenou formou jakéhosi jazyka ulice a částečně volbou tématu. Znuděný hrdina prochází nudnými dny v nudném Japonsku. Celé je to však záměr, aby daleko vzdušněji působily chvilky kdy se dostáváme pryč z města ve kterém hrdina zanechává i svůj nezajímavý život. Tímto způsobem se část po části společně s dospíváním postav dostáváme do finále, které bohužel působí dost pateticky. Hlavní postavě se dostává zmateného prozření a autor ukončuje román intelektuálním povznesením nad společností.

"Mám tě moc rád, Midori."
"Jak moc?"
"Jako medvěd na jaře."
"Jako medvěd na jaře?" zvedla Midori znova hlavu. "Co to má znamenat, jako medvěd na jaře?."
"Představ si, že jdeš na jaře po louce a naproti tobě jde roztomilý medvídě se sametovou srstí a zářivejma očima a povídá ti: Dobrý den, slečno, nešla byste se se mnou válet v trávě? A pak by tě vzalo do náruče a šli byste se natáhnout na kopec porostlej jetelem a leželi byste tak celej den. Co tomu říkáš?"
"Že je to moc hezký."
"Tak takhle moc tě mám rád."

Na tomto místě by mělo být shrnutí a konečný názor, osobně si s tím ale nevím vůbec rady. Nechtěl bych knihu negativně odstřelit, nebyla to ztráta času a vpodstatě jsem si ji užil. Bude to nejspíš pro každého hodně individuální zážitek. Na toto dílo je velice snadné vztahovat své zkušenosti a to bych popsal asi jako největší klad. Může vás překvapit dobře známými pocity a zrcadlit tím vaše zážitky nebo dokonce celé osobnosti.


Norské dřevo

Nakladatel: Odeon edice: Světová knihovna;
Originál: Noruei no mori, překlad: Tomáš Jurkovič
Formát: 304 stran, 20x13cm,
česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2005 (2. vydání)

EDIT BONUS:
Doporučení Tomáše Jurkoviče na další z románů Murakamiho Haruki:
SEO