Úžas a chvění

19. prosince 2010 v 14:58 | Sykysan |  BLOGOVÁNÍ
nothomb
Jak uctít něco co je dokonalé? Můžete složit roztomilou písničku za kterou vás někdo rodičovsky poplácá po hlavičce. Nebo vytvořit na počest nadlidskou sochu vyjadřující vaši lásku. Za pokus též stojí vrhnout své tělo do plamenů a obětovat se...nebo napsat článek na blog.
Dnes nebudu zas tak blízko otakingu jako takovému, ale pro mne osobně má dílo o kterém budu teď psát docela formativní význam. Donutilo mě milovat Japonsko intenzivněji a tak nějak...líp. Mluvím o útlé knížečce Stupeur et tremblement (český překlad vyšel jako Strach a chvění) od geniální autorky Amélie Nothomb.
Amélie Nothomb - krví evropanka, narozena v Japonsku a vychována celým světem. Jako dcera belgického diplomata je pravou světoobčankou. Prvních pět let života strávila v Japonsku a pak se kvůli otcově pracovním povinnostem stěhovala po celém světě (Čína, USA, Laos, Barma). Vystudovala filologii a po absolutoriu se vrátila zpět do Japonska splnit si svůj sen. Pracovat pro obrovskou nadnárodní společnost. Zkušenost v tomto podniku byla tak intenzivní, že jí posloužila jako základ pro výše zmiňovanou (a níže opěvovanou) knihu. Knihu, která se už šest let drží v Top Ten mých nejoblíbenějších literárních děl (vedle takových klasik jako 1984 George Orwella nebo Vlny Virginie Woolfové). Ale honem k samotné knize.
Jak to napsat abych moc neprozradil? Kromě primitivního nastínění reálií a střetu dvou kultur na které se většinou anotace "Strachu a chvění" zaměřují nám Nothombová především ukazuje, že nemusíme milovat Japonsko bezmezně a bezpodmínečně, ale že součástí úcty je i právě to bojácné a podřazené chvění. Ale nejen to. S nadhledem ve své knize komentuje i negativní stránky japonské kultury, dává je do souvislosti s kulturami jinými a tím podtrhuje výjmečnost úplně všeho a každého. Nebojí se být kritická. Například: zamilovaně komentuje nadpozemsky krásnou tvář své nadřízené. Ta ji chladně ponižuje, tak jak to umí jen japonci, ale tím jí poskytuje to vyjimečné postavení být rohožkou tak nádherné bytosti. V tomto kontextu jsme vyjimeční. Tím je Stupeur et tremblement výjmečný a pokračuje v nekonečném řetězci vyjimečnosti, kterého nám dává Amélie Nothomb pocítit. Pocítit to, proč Japonsko tak milujeme a proč se jej tak bojíme. V žádném případě to není objektivní a díky za to. Její vyprávění je zabarveno tlustým filtrem subjektivity a tím paradoxně přibližuje japonskou duši efektivněji něž kdejaká učená kniha, sociologický výzkum nebo cestovatelský průvodce. Proto je to pro nás tak přirozeně známé, i když mnoho z nás v Japonsku nebylo, nikdy s japoncem nemluvilo a vše vnímá jen zprostředkovaně. Něco v nás to ví, vnímá to. Sama Amélie se tímto stává naší autoritou, ale ne autoritou ověšenou cenami a metály, ale jako osobnost, které věříme, se kterou máme cosi společného. Kniha samozřejmě nemá jen obsahové kvality. Sloh Amelie Nothomb je tak brilantní až se zastydíte, že i v českém překladu na vás tak mocně zapůsobí precizní větné stavby a neskutečně originální hravé slovní obraty a přirovnání (díky japonštině navíc podtrženy několikanásobnou pointou). Celkově by se mělo kompletní dílo Nothombové doporučovat lidem co mají v plánu se živit psaním nebo alespoň chtějí své psaní dostat na vysokou úroveň. Takže nedoporučuji jen Strach a chvění, ale u nás též publikované romány Antikrista, Můj soukromý nepřítel a výbornou Milostnou sabotáž, která je krásným doplněním "Strachu", protože Amélie vypráví o svém vytržení z ráje (čti z Japonska) a prožívání kousku svého dětství na čínské ambasádě. Fantasticky vtipná kniha, vztahující národní rysy na děti z různých států. Zkrátka řečeno - Strach a chvění považuji za téměř dokonalou knihu. Její jedinou zanedbatelnou chybičkou je jen její délka (spíše by se hodilo napsat "krátkost", ale to pravděpodobně není vůbec slovo:-D) Tento vybroušený diamant doporučuji všem otaku i japanistům (ti ji ale pravděpodobně moc dobře znají, aspoň co jsem slyšel). Osobně ji mám přečtenou už asi desetkrát a jěště se mi neomrzela. Nezpochybnitelná výhoda hodná teleshopingu. Snad jsem vás dostatečně povzbudil ke čtení. Každý otaku s otevřenou myslí by si svůj úžas a chvění měl za/užít.


PS - Na motivy knihy byl natočen i film, který ovšem naopak zásadně nedoporučuji. Amélie i já ho velmi úžasně nenávidíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruchie Ruchie | Web | 22. prosince 2010 v 13:53 | Reagovat

Na tuhle knížku si moc dobře vzpomínám. Je výborná. Hlavně si moc dobře pamatuji, jak jsem prožívala to ponížení, jakému se hlavní hrdince dostávalo pravidelně. Velmi působivá kniha, kde si člověk uvědomí, že Japonsko není jen o roztomilých anime postavičkách a ujetých hudebních skupinách.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
SEO