Sezóna 2015 - JARO vol. I

9. dubna 2015 v 11:27 | Sykysan |  ANIME
Dungeon ni Deai wo Motomeru no wa Machigatteiru Darou ka
Naprosto obyčejný boost pro novelu, který si nezaslouží pozornost nikoho, kdo to s anime myslí aspoň trošku vážně. Animace solidní, character design zcela zapomenutelný, režie průměrná, dějově předvídatelné až na půdu. Dohromady je to tak kardinálně nudné, že by to mohlo usilovat o hollywoodskou adaptaci pod taktovkou Michaela Baye.

Re-Kan!
Trapas epických rozměrů. Ohavně animované postavy jsou přilepeny na chabá (a nekorespondující) 3D pozadí a kdosi si seriózně myslel, že to asi nějak projde. Pierrot (respektive Pierrot Plus) si utrhl mega ostudu, ze které se možná budou muset hrabat ještě hodně dlouho (a za předpokladu, že zamakají a nějak ten paskvil postaví na nohy). Přitom to mohla být dost slušná série, protože hrátky s duchy a s japonskou mytologií asi nikdy neomrzí a v Re-Kan se k nim přistupuje po komediální rovině. Bohužel děj se víc soustředí na vztah dvou hlavních protagonistek, který je těžce vycucaný z prstu a tím pádem nebetyčně nezajímavý. Totální ztráta času a potencionální kandidát na nejhorší anime roku.

Arslan Senki
Všem, kteří jste vypli Arslan Senki do dvou minut, gratuluji. Váš mozek je pravděpodobně plně funkční orgán bez známky duševní choroby. My ostatní masochisti/diváci bez vkusu jsme se dostali do magického království Pars, kde je dřevo silnější než ocel a repliky nemusí dávat vždy smysl. Dvacetiminutový pobyt v tomto království vás diletantskými pohyby kamery ukolébá do sladké demence, takže je o něco težší si všimnout ubohých 3D modelů lidí bez kloubů. Pozornost upoutá především ohavná barevná paleta a pozadí ze second handu s texturami podobné cenové relace. Téměř na pokraji geniality se nachází práce s prostorem, která hraničí téměř s mizanscénou. Jak jinak si vysvětlit nesmyslné střihy a úhly kamer odhalující prostorové anomálie. Jako grafické prvky k budovatelské strategii z devatdesátých let, proč ne? Jako anime adaptace z 21. století, hell no!
(jak vypadá přesun jednotek ve videohře Civilizace II)

Nagato Yuki-chan no Shoushitsu
Adaptace mangy o které se mluvilo tak dlouho, že teď, když je konečně na světě, nikoho moc nezajimá. A je to docela škoda. Alternativní verze alternativní reality je tak moc jiná od adaptací studia Kyoto Animation, že se snad ani nesluší srovnání. Bohužel se mu nevyhneme. Animačně pochopitelně nedosahuje KyoAni ani po kotníky, ale to v podstatě nemusí. Žánrově se zařazuje do slice of life komedie, která eye candy nepotřebuje. A když už vás Yuki-chan za očko chytne, je to především pomrknutí na předchozí díla (hraničící téměř s plagiátorstvím). Charakter design je dost chabý, ale rychle se na něj zvykne. Charaktery jako takové jsou dost odlišné (od původních), až si člověk říká, proč je zasazovat zrovna do prostředí Haruhi. Naprosto v pohodě by anime (potažmo manga) obstálo, bez pomoci slavné předlohy. Tím se konečně dostáváme k samotné přidané hodnotě. Yuki-chan je příjemná gagovitá komedie, která ze všeho nejvíc připomíná nedávné Tonari no Seki-kun. Yuki, přestože vypadá jako random shota, je roztomilá a ostatní charaktery ji hezky doplňují tak, aby vynikla situační komedie. Není to nic převratného, ale jednou za týden nikomu neublíží.

Sound! Euphonium
Mnou netrpělivě očekávaný kousek, protože prostě KyoAni. Tvůrci Haruhi se potkávají v jarní sezóně s Yuki-chan, aby ukázali, kdo je tady šéf. Znovu s vypiplaným vizuálem, tradičně nejen character design a animace, ale taky precizně zmáknutými efekty a 3D modely. Série dlouho před premiérou označovaná za "K-ON! s dechovými nástroji" je dost daleko od podobného "nařčení". Ano máme tu znovu skupinku dívek hrajících na hudební nástroje, tentokrát ale děvčata nejsou samy za sebe. Nachází se uprostřed mnohapočetného orchestru a z toho vyplývá patřičné drama, které bude následovat. Nedostáváme komedii s roztomile přitroublými charaktery, ale přemýšlivé drama s důrazem na mezilidské vztahy. Po režisérské stránce vyniká především hudební dramaturgie, kdy si tvůrci uvědomují, že tentokrát je důležité umět chybovat (aneb rozkošně rozladěné tóny anonymních hráčů školní kapely). Umírněná barevná paleta nechává krásně vyniknout romantická (pro někoho určitě až kýčovitá) zátiší, která často slouží lépe než pozadí/prostředí ve kterém se postavy pohybují. Ve zkratce je o sérii postaráno opravdu od hlavy až k patě. První díl Hibike je ukázkovým příkladem krásně vygradovaného úvodu, přičemž ve vás nezanechá pocit totální senzace, ale spíše vyrovnaného očekávání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 9. dubna 2015 v 22:12 | Reagovat

" Sotva já  uchopím kládynetu,
kouknu se na noty ... vím !  ani netnu !!
Ježíšikriste !!  mám vidiny ???
... sto dvaceti... tu  osminy !!"

... noty Frantischka  Douchy
úplně posraly mouchy !!

... hudebník... před očima má temno !!
křičí :  " Úplně nehratelno !!"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
SEO